Zdice
Jedu z Plzně domů vlakem,
venku je nějak pod mrakem.
Když v tom najednou, ouha!
Musím přestoupit ve Zdicích.
To teda není moje touha.
Čekací doba na přípoj dlouhá,
že z toho mám chrchel na plicích.
Venku je furt pod mrakem,
vlak nepřijíždí ani náznakem
a teď vidím na tabuli,
na osvícené ceduli,
zpoždění!
Dvacet minut, pětadvacet,
chce se mi už z toho zvracet,
pěkné je to prodlení.
No co si budem povídat,
není to první ani poslední.
A do toho to mrholení
ani automat na kafe tu není,
už je těsně před setměním
a co tu budu dělat nevím.
Procházím se po perónu,
aby mi nebyla kosa,
když procházejíc kol lavičky
utírajíc nudli u nosa (do rukávu)
zaslechu chraplavé: ,,Nemáš voheň?''
Hejká kdosi odtamtuď.
Zřejmé na tom hlase bylo,
že povídat si má chuť.
Seděl tam vožralej týpek,
že jede, sám už ani neví odkuď.
Hlavně, že ví kam.
Že prý jede tááám...
Na Bé, že to začíná.
,,Bratkovice!'' - Už to má.
Ještě, že né do Březnice,
za jízdné bys platil více.
Pak už jsou jen Mirovice,
Čimelice, Strakonice
nebo ještě Prachatice.
Můžeš zajet
kam se ti chce.
,,Nebo třeba do prdele.''
- odpověděl týpek směle.
Z dvoulitru braníka zbyl už jen plast pouhý
neb to čekání je prý moc dlouhý.
A v tu ránu: ,,Hurá! Sláva!''
Vlak už vidím v dáli.
Troubí na nás, abychom za čárou nestáli.
Kdoví jestli vůbec vstane
týpek jeden ztracenej.
,,Vstávej! Honem! Ujede ti,
ten vlak zatracenej.''
A už je tu! Musím běžet,
no nechci tě tu nechat ležet,
ale dvěře už se zavíraj.
Naskočím tam, štípnu lístek,
sednu si a zamyslím se,
zda ho snad v těch Bratkovicích nečekaj.
Ale vlaky jsou čekání
a v tom je ta pointa.
Příští stanice, Lochovice.
