Schýza před vypršením víza

Michaela Černá

Víza

Za měsíc mi končí víza!

Teď, když tu mám rozžito.

Jde na mě už z toho schýza,

jdu do krámu pro žito.

Myslím si, že nestíhám.

Potřebuju prodloužit

tyhle víza na Zéloši

abych mohla lenošit.

Vyplnit ten formulář,

přidat fotky do pasu,

já však koukám na polštář,

kam pak si s ním zalezu?

Překonat se neznamená

překopat, to se tak dělá.

Zvládla jsem už horší věci,

však nepekla jsem se v peci.

Pravda je však taková,

že tu žádost vyplním.

Až mi příjde pak ten štempl

radostí se naplním.

Do stromů se vlévá míza

Je to krásné sledovat

Odkvétá a dozrává to

zas to budu pikovat.

Až se zase octnu doma,

budu asi trochu v kóma

neb tam bude ziminka, 

a také moje maminka.

Krásné léto na Zéloši, 

v Kromlechu a pak už nic.

Nashledanou kamarádi

Musím letět, tak, tě pic.

1. 11. 2018

Cromwell

New Z.

Básnička

Michalka Černá

Marťa

Když Slunce zapadá,
občas mě napadá,
že bych se rozběhla
po louce nahatá.

A pak bych upadla
do trávy a kvítků,
někteří lidé by
mohli mít výtku.

Říkali by si
tiše pod vousy
tohle se nesluší
ty mladý kvítku.

Co je mi však po nich,
když jsem tu sama.
V tu chvíli myšlenka
je vždy ta pravá.

Když Slunce vychází
vždycky mi dochází
kredit na sim kartě
neb celičkou noc jsem
volala svý Martě.

,,Nemůžeme se teď potkat."
- volá Marťa malinká.
je šíleně daleko,
je to totiš Marťanka.

Michalky portrét

Moje skica podle fotky, ktrou jsem nechala nedodělanou, neb mě zaujalo to nevykreslené pravé oko.

Takový Bowie look.

Báseň o pukekovi

Michalka Černá

Pukeko

Jde si takhle pukeko

po paloučku do křoví.

Má tam vejce na měkko,

sedí na něm totiš v horku,

to sám dobře ví.

Čeká až se vyklube

avšak vejce nic a nic.

Pukeko z něj nebude, 

byl na něj moc velkej hic.

Ilustrace:

Pukekáček modrý ptáček

Poezie do vlaku

Michalka Černá

Zdice

Jedu z Plzně domů vlakem,
venku je nějak pod mrakem.
Když v tom najednou, ouha!
Musím přestoupit ve Zdicích.
To teda není moje touha.

Čekací doba na přípoj dlouhá,
že z toho mám chrchel na plicích.

Venku je furt pod mrakem,
vlak nepřijíždí ani náznakem
a teď vidím na tabuli,
na osvícené ceduli,
zpoždění!

Dvacet minut, pětadvacet,
chce se mi už z toho zvracet,
pěkné je to prodlení.
No co si budem povídat,
není to první ani poslední.

A do toho to mrholení
ani automat na kafe tu není,
už je těsně před setměním
a co tu budu dělat nevím.

Procházím se po perónu,
aby mi nebyla kosa,
když procházejíc kol lavičky
utírajíc nudli u nosa (do rukávu)
zaslechu chraplavé: ,,Nemáš voheň?''
Hejká kdosi odtamtuď.

Zřejmé na tom hlase bylo,
že povídat si má chuť.
Seděl tam vožralej týpek,
že jede, sám už ani neví odkuď.

Hlavně, že ví kam.
Že prý jede tááám...
Na Bé, že to začíná.
,,Bratkovice!'' - Už to má.

Ještě, že né do Březnice,
za jízdné bys platil více.
Pak už jsou jen Mirovice,
Čimelice, Strakonice
nebo ještě Prachatice.
Můžeš zajet
kam se ti chce.

,,Nebo třeba do prdele.''
- odpověděl týpek směle.

Z dvoulitru braníka zbyl už jen plast pouhý
neb to čekání je prý moc dlouhý.
A v tu ránu: ,,Hurá! Sláva!''
Vlak už vidím v dáli.
Troubí na nás, abychom za čárou nestáli.

Kdoví jestli vůbec vstane
týpek jeden ztracenej.
,,Vstávej! Honem! Ujede ti,
ten vlak zatracenej.''

A už je tu! Musím běžet,
no nechci tě tu nechat ležet,
ale dvěře už se zavíraj.

Naskočím tam, štípnu lístek,
sednu si a zamyslím se,
zda ho snad v těch Bratkovicích nečekaj.

Ale vlaky jsou čekání
a v tom je ta pointa.



Příští stanice, Lochovice.

Nakreslit si hafíka